Pár slov k reparátům

Na konci srpna již tradičně přišlo několik studentů vinou nezvládnutí reparátu o právo studovat na PORGu. Je to sice politováníhodný jev, leč škola, která chce být kvalitní, se troše té fluktuace mezi studenty nemůže vyhnout. Na letošních reparátech mne zarazila jiná věc. Jedná se o veliký počet reparujících. Ještě zajímavější je však fakt, že reparáty rozhodně nebyly rozděleny rovnoměrně mezi jednotlivé předměty. Zatímco obory humanitní se obešly prakticky bez reparátů, postrachem se staly předměty přírodovědné, mám-li být konkrétnější, fyzika, a mám-li být ještě konkrétnější, nejvíc studentů dovedl k reparátu jistý nejmenovaný zástupce ředitele (27 zářezů na pažbě, nemýlím-li se). Otázkou zůstává, jak tato fakta interpretovat. Leží tady před námi dvě zjevné disproporce:

1. Poměr repetentů z humanitních a přírodovědných oborů. Co může znamenat?

a) Studenti PORGu jsou výrazně méně nadaní na přírodní vědy než na vědy humanitní. A i kdyby tomu tak bylo, je žádoucí méně nadaného studenta vyrazit, i když se snaží? Nemělo k onomu vyfiltrování dojít už u přijímacích zkoušek? Ta disproporce je ovšem tak veliká, že tuto možnost můžeme (i vzhledem ke statistické pravděpodobnosti) zamítnout.

b) Studenti se v přírodovědných předmětech méně snaží. Čím je to však způsobeno? A není náhodou úkolem profesora studenty zaujmout a motivovat je ke studiu?

c) Profesoři přírodních věd jsou náročnější. Otázkou však je, čím by tato větší náročnost měla být oprávněna – samozřejmě souhlasím, že znalost mechaniky je pro budoucí studentovo uplatnění daleko podstatnější než třeba znalost angličtiny, otázkou však je, není-li přece jen náročnost např. fyziky přehnaná, reparuje-li z ní v jedné třídě pět lidí.

Pokud tady mluvím o vyučujících přírodních věd jako o celku, je to asi nespravedlivé – počet reparujících byl u většiny z nich celkem v normě, s jedinou výjimkou. A tím se dostávám k bodu 2.

2. Co znamená fakt, že jeden profesor nechá reparovat 27 lidí? Není tak vysoké číslo náhodou i jeho selháním? Nesupluje přehnanou náročností svých požadavků vlastní pedagogické nedostatky? Na tyto otázky nechť si každý odpoví sám za sebe podle vlastních zkušeností s oním vyučujícím. Má soukromá odpověď je ano.

Byl bych nerad, aby čtenář z tohoto článku vyvodil, že snad nenávidím fyziku – dobrovolně jsem se přihlásil na její tříletou verzi a považuji ji za velmi přínosný způsob poznávání světa. Stejně tak netrpím nějakou nenávistí k onomu vyučujícímu (i když pár takových lidí by se možná na škole našlo). Pouze považuji zmiňovaný jev za velmi znepokojivý důsledek dojmu některých profesorů o nadřazenosti „jejich“ předmětu.

Autor článku: Jakub Seidl
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí